Dan Bárta na své nejnovější desce skládá jazzovou poctu svým oblíbencům od Björk a Police až po Simply Red, zároveň však přichází se zcela novými hudebními nápady. Deska Theyories je hudební událostí roku.
Právě vycházející album Theyories, natočené s renomovaným triem Roberta Balzara, představuje vrchol Bártova dosavadního vývoje a v jazzovém podání předkládá interpretace dvanácti písniček, které se v něm během let otiskly.
Silně komorní akustický výraz desky umocňuje vyznění Bártova už tak intimního projevu, který je vyústěním právě onoho spletitého, věčného hledání jakési ideální formy. Bártův hlas možná ztratil leccos ze své někdejší divokosti a nápřahu, ale v posledních letech se barevně obdivuhodně rozvinul, podlehl mimořádné sebekontrole a podstatně zjemněl ve výškách, kam na nové desce šplhá vůbec nejčastěji.
Energické vystupování jako by se přemístilo do zpěvákových věčně gestikulujících rukou, které jeho koncertům dodávají místy skoro malířský rozměr, a především během let vyklíčila organická souhra s členy kapely Illustratosphere.
Na albu Theyories sice nenajdeme klávesy ani kytaru, ovšem Bártovými spoluhráči zůstává jádro Illustratosphere čili přední český kontrabásník Robert Balzar, excelentní a citlivý doprovazeč Stanislav Mácha na klavír a vzadu rytmický génius Jiří Slavíček na bicí.
Špičková sestava, po jejímž boku Bárta vystupuje a se kterou v českých poměrech ojedinělým způsobem zpopularizoval jazz, na novém albu velmi vkusně doprovází, tvůrčím způsobem obohacuje a neustále provokuje k novým podnětům. O to je úctyhodnější, jak si aranžérsky poradili s hudbou, která byla přinejmenším Balzarovi až donedávna cizí.
Celá polovina dvanácti vybraných písniček je původem z Anglie a při jejich aranžmá museli Bárta s Balzarem řešit, jak naložit s písněmi postavenými na silné baskytarové lince (Police, Jamiroquai), kterak vynahradit absenci smyčců (Simply Red, Björk) nebo úplně nezbourat klíčové riffy a můstky.
V interpretaci AC/DC pojali střídání hlasu a kytar jako dialog zpěváka s kontrabasistou, hypnotické reggae od Finleyeho Quaye vyklenuly melodické klavírní linky a jinde je cítit rozkročení k lehkým groovům nebo použití hlasového syntezátoru.
Celkové vyznění alba je silně jazzové vždy s ozvuky dalších žánrů, tedy snad s výjimkou vyloženě standardové úpravy písně od Björk. Bárta si přepsal texty písní do třetí osoby, někde dotočil dvojhlasy a svým výrazem asi nejčastěji evokuje silnou něhu, místy skoro pohádkovou chlapeckou naivitu i určitou odevzdanost. Nejde ale o přetvářku, nýbrž obdivuhodnou práci s témbry.
Na české hudební scéně je to naprostý unikát. Věčně hledá, stále zkouší něco nového, posunuje se a především pořád lépe zpívá. Jestli písně z alba Theyories něco spojuje, pak hlavně údiv nad tím, že se z plzeňského bigbíťáka nakonec vyklubala tak sofistikovaná a komplikovaná pěvecká osobnost.
Hudbu, která ho kdysi sama tvarovala, nyní Dan Bárta bez sebemenších obtíží formuje k obrazu svému. Zázračně zdařilá sebereflexe!

Daniel Konrád
Hospodářské Noviny, 29.říjen 2010

Po prázdninovém půstu se opět podíváme na jednu zajímavou desku z českých luhů a hájů pocházející. A jelikož je pod tímto dílem podepsán i nejeden světový hudebník, mohla by snad deska vyvolat i nějaký ohlas světový.
Českého fanouška jistě musí potěšit, že se našim umělcům podaří přesvědčit v podstatě světovou legendu k natočení společné desky. Nejedná se pouze o nějaké hostování, ale o regulérní kvartet, který vytvořilo trio Roberta Balzara s Johnem Abercrombiem. Musím říci, že kytara mi na předchozích nahrávkách tria nikterak nechyběla, i bez ní byli umělci schopni vytvořit zajímavé kompozice a skvělá alba. Nyní však dostává výraz souboru nový rozměr. Když jsem v úvodu zmínil vícero světových umělců, pak je třeba ještě podotknout, že na produkci alba se podílel i Miroslav Vitouš.
Do děje nás pozvolna uvede první kompozice zvaná Tale, v níž se hned představí Robert Balzar s působivým sólem. Skladba postupně mizí, aby mohl nastoupit John Abercrombie se svou kytarou, která se prolíná celou kompozicí 22 years ago. Sólové výstupy kytary střídá klavír, zajímavé bicí rytmy přivádějí skladbu k postupné gradaci. Další skladby jsou neméně zajímavé, někdy se vytasí s intimnější náladou jako v případě Remember hymn, jindy jde zas o svižnější a odlehčené kompozice (Black cat white dog). Pomyslným vrcholem se pro mě stala poslední autorská kompozice na albu, tedy skladba Night. Rytmická sekce nás vtáhuje do noci, kontrabas skladbu rozjede a připraví půdu pro nástup dalších sól, aby se najednou z původně atmosférické skladby stal dynamicky strhující vrchol celého alba. Na závěr ještě jeden standard I fall in love too easily a hodina strávená při příjemné hudbě je u konce. Ještě musím zmínit obal desky, který mě prostě dostal. Nedovedu přesně zdůvodnit proč, ale ten slon je prostě úžasný. Že v jednoduchosti je síla zde platí dvojnásob.
Vyzdvihování sól či pozastavování se nad hráčskou kvalitou mi přijde zcela zbytečné, u takovéto nahrávky se to přecijen předpokládá, což je jen a jen dobře. Všeho také na albu dostanete měrou vrchovatou, jen je potřeba býti na tento zážitek dobře naladěn. Hudba je samozřejmě založena na emocích, její prožitek ovlivňuje množství dalších faktorů, třeba jen naše nálada. Když se necháte albem pohltit, bude to fungovat a přijmete ho s nadšením. Každý ať si prožije po svém, já mohu album určitě doporučit.

Michal Kratochvíl
www.jazzport.cz

V poslední době se na pultech prodejen hudebních nosičů objevilo několik pozoruhodných domácích počinů. Dnes si představíme novinku Robert Balzar Tria s názvem Tales.
Na natáčení čtvrtého alba se Robert Balzar Triu podařilo získat dvě osobnosti, které již tak nastavenou laťku ještě zvyšují. Hráčským partnerem tria byl slavný kytarista John Abercrombie, producentem pak původem český kontrabasista světového věhlasu Miroslav Vitouš, který s Abercrombiem často koncertuje. Přidáme-li ještě Billa Milkowskiho, autora průvodního slova v bookletu a jednoho z nejznámějších amerických jazzových publicistů, čeští muzikanti se obklopili skutečnou špičkou ve svých oborech.
Bylo řečeno, že Abercrombie je hráčským partnerem tria. To je velmi podstatné. Nejen v jazzu se totiž rozmohla praxe zvaní známých hvězd třeba jen do několika tracků alb. Taková "spolupráce" pak vypadá tak, že dotyčný umělec po zaplacení honoráře dostane hotové základy po webu, v úplně jiném studiu natočí svůj part a výsledek pošle objednavateli. Jistě, i tak mohou vzniknout perly, ovšem fakt, že si mnohdy přes oceán "spolupracující" muzikanti ani nepotřesou rukou, zejména v tak osobním žánru jako je jazz není příliš přirozený.
Případ Robert Balzar Tria s Johnem Abercrombiem byl úplně jiný - kytarista s triem v pražském CNSO studiu skutečně tvořil přímo na místě, přičemž přišel se svou trochou do mlýna i jako autor, když poskytl své tři starší skladby. Autorem dalších pěti je Robert Balzar. Tečkou za albem je známý standard I Fall In Love Too Easily, který má mimo jiné trio dobře "osahaný" i ze společného hraní s Danem Bártou.
Tím, co protagonisty alba volně propojuje, je základní zadání: nehledat nové cesty prostřednictvím avantgardních postupů, nýbrž stvořit cosi krásného. A to se beze zbytku podařilo. Pro vyznavače progresivních trendů je hudba alba Tales určitě zoufale tradiční a staromilecká. Jenomže tvorba není jen hledání něčeho zcela nového, ale také (a možná je to dokonce krapet těžší) snaha vytvořit cosi originálního, resp. osobitého a osobního skladatelsky a výrazově, byť v intencích mainstreamu.
Album je doslova napěchováno silnými tématy a melodiemi, které se promítají i do sól. Všichni zúčastnění hráči, tedy John Abercrombie, Robert Balzar, pianista Stanislav Mácha, a svým způsobem vlastně i bubeník Jiří Slavíček, hrají nejen vrstevnatě a stylově různorodě (technickou stránku věci není třeba zdůrazňovat, ta je v těchto kruzích samozřejmá), ale také velmi melodicky. Melodie se velmi dobře pojí s celkovým velmi hutným a spojitým soundem tria, do kterého Abercrombieho kytara zapadla zcela přirozeně.
Je zajímavé, že Abercrombie zřetelně "hraje víc" ve svých skladbách. Což samozřejmě neznamená, že jeho kytara nemá plnou váhu i v Balzarových skladbách. Ostatně, už téma úvodní skladby Tale, jež má v kontextu této příležitostné spolupráce takříkajíc proklamativní ráz, rozjíždí právě jeho kytara s neodmyslitelným "navinulým" zvukem, zatímco Robert Balzar Trio vytváří jakési až "vlnivé prostředí", v němž vyniká hustota, ale zároveň přehlednost jeho hry, kterou známe z předchozích alb.
Z Tales, disku kompaktního nejen technologicky, ale i obsahově, lze jen těžko vypichovat okamžiky, které by čněly nad ostatní. Velkým zážitkem jsou nejen Abercrombieho sóla, ale kupříkladu i sóla Stanislava Máchy, v nichž se zvláštním způsobem pojí emoce s intelektem, a velmi tvořivá rytmická složka, která může stavět na dlouholeté vyhranosti a dovolit si mnohé. Obecně se téhle "partě" daří nejlépe v pomalých a středních tempech, kde se může doslova pomazlit s každým tónem - viz překrásnou Abercrombieho baladu Remember Hymn či Balzarovu Night.
Je otázkou, jakou přesně úlohu měl při vzniku alba Miroslav Vitouš. Ale i kdyby spočívala jen v přímluvě u Johna Abercrombieho, že stojí za to pár dní do spolupráce s Robert Balzar Triem investovat, je to zásluha mimořádná. Ostatně, spolupráce kytaristy s triem nebyla poslední. Pokračovat bude minimálně na koncertní úrovni: v březnu příštího roku by měl John Abercrombie s Robert Balzar Triem podniknout evropské turné.

Ondřej Bezr
kultura.idnes.cz

Robert Balzar Trio ve složení pianista Stanislav Mácha, kontrabasista Robert Balzar a bubeník Jiří Slavíček je známější jako rytmika kapely Illustratosphere, ovšem již od roku 1996 funguje jako etablované jazzové těleso.
Tři roky po dosud posledním CD Overnight, které nahráli v základní sestavě, si nyní ke spolupráci přizvali kytarovou hvězdu Johna Abercrombieho. Čtyřiašedesátiletý Američan patří ke špičce progresivních jazzových hráčů. V průběhu let spolupracoval s mnoha světovými veličinami a nahrál řadu vlastních alb, převážně pro uznávaný německý label ECM.
Produkce nahrávky, vytvořené v Čechách a Polsku, se ujala Kateřina Rezková a Miroslav Vitouš, výrazný český kontrabasista, léta působící ve Spojených státech. Grafický design obalu má na svědomí zpěvák Dan Bárta.
Porozumění mezi hráči i schopnost držet krok
Na desce našlo své místo devět skladeb. Pět napsal Balzar, tři Abercrombie a na závěr připojili ještě oblíbený standard I Fall in Love to Easily. Ačkoli původní kompozice pocházejí od dvou autorů, výborně se k sobě hodí. Po několikerém poslechu by se dalo odhadnout, kdo kterou napsal i bez pomoci bookletu, rozdíl je však nepříliš výrazný a celek působí spíše jako tvorba kapely, snažící se na své nové album dostat více pestrosti. A to je samozřejmě dobře.
Ukazuje to na porozumění mezi hráči a také na fakt, že čeští muzikanti jsou schopni bez problémů držet krok s takovou třídou, jakou je John Abercrombie.
Leader tria píše zpěvnější skladby s prostší, ovšem výraznější melodií. Nejvíce „hitové“ jsou Portissimo, Black Cat White Dog a zejména Night, pro kterou byla nepochybně inspirací tvorba izraelského kontrabasisty a basisty Avishaie Cohena. Kytaristovy věci jsou na poslech náročnější a jejich kouzlo vynikne, až když člověk album lépe pozná. Navíc nepůsobí tak pozitivně, jsou spíše zadumané.
Je škoda, že s vlastní tvorbou nepřichází také Stanislav Mácha. Jeho sóla jsou nesmírně invenční a hemží se dobrými nápady, které by nepochybně nebylo s jeho talentem těžké rozpracovat. Nesnaží se bezhlavě zahrát milion not v jednom taktu a je znát, že přesně ví, co dělá. Kdo lépe zná historii jazzového piana, ocení, jak Mácha ovládá rozmanité styly, ale přitom nikoho nekopíruje a hraje po svém.
Naopak Abercrombieho kytara nezní tak klasicky. Svým moderním zvukem vnáší do hudby tria zajímavý kontrast. Důležitější je atmosféra, zvuk a opět hra s rozmyslem než zběsilé stupnicovité pobíhání po hmatníku. Bylo by ovšem chybné nabýt dojmu, že album je kdovíjak poklidné, příliš intelektuální a postrádá dravější přímočařejší pasáže.
Spíše než o „hostování“ jde o regulérní spolupráci. Ač je trio pojmenované po Robertu Balzarovi, neznamená to, že by se zvukově tlačil dopředu. Jeho sóla jsou nápaditá a přiměřeně dlouhá, v doprovodech ví přesně, kdy ubrat a kdy zas podpořit hudbu pevnými nejhlubšími tóny. Zkrátka roli basisty chápe výborně. Neméně důležitým členem je bubeník Jiří Slavíček, nenápadně dodávající hudbě potřebný drive.
Je výtečné, že se českým jazzmanům podařilo získat ke spolupráci někoho ze světové špičky. V tomto případě navíc nejde pouze o hostování v několika skladbách, nýbrž o regulérní, řekněme "celoalbovou" spolupráci.
To jen dokazuje, že řada našich muzikantů bezpečně obstojí v porovnání se světem. John Abercrombie by jistě nenahrál album s nějakými amatéry, i kdyby mu dobře zaplatili. Na to má nabídek nepochybně dost.

Jan Mazura
www.lidovky.cz

Česká basová škola je mezinárodní jazzový pojem - přinejmenším díky jménům jako George Mráz a Miroslav Vitouš. Kontrabasista a skladatel Robert Balzar možná mohl kráčet v jejich šlépějích, pokud by tedy v osmdesátých letech zvolil emigraci a ne angažmá v orchestru Československé televize.
Dnes patří k české jazzové špičce, znají ho však i posluchači, kteří si s jazzem zrovna netykají. S Petrem Maláskem, Františkem Kopem a Zdeňkem Fišerem tvoří "orchestr sólistů" Hany Hegerové, působí ve funkové "úderce" J. A. R. i v kapele zpěváka Dana Bárty Illustratosphere. Jeho zásadní srdeční záležitostí je ale nepochybně Robert Balzar Trio, které v dubnu u BMG vydalo nové album Tales. Právě tento disk by mohl Balzarovi konečně otevřít dveře do světa.
Ne že by to šestačtyřicetiletý rodák ze Škvoreckým zvěčnělého "jazzového města" Náchoda v minulosti nezkoušel. První album Travelling natočil před deseti lety v ostravském rozhlase, ale v německé produkci a nejtvrdší zahraniční konkurenci se mohla hrdě postavit i další alba jeho tria Alone (2000) a zvláště Overnight (2005). Ta už Balzar pořídil se svými současnými spoluhráči, pianistou Stanislavem Máchou a bubeníkem Jiřím Slavíčkem.
Jejich novinka Tales ale nese výraznou pečeť ještě jednoho muzikanta, jehož jméno je zárukou mimořádného zážitku - Johna Abercrombieho. Třiašedesátiletou legendu jazzové kytary oslovil v New Yorku producent desky Miroslav Vitouš, a tak se muzikant, který hrál s Evansem, Cobhamem, Hammerem i DeJohnettem, na pár dnů "přestěhoval" do jednoho z pražských studií a mírou své hráčské i autorské invence povýšil album na domácí jazzovou událost roku. A možná nejen domácí. Vynalézavá sóla, dokonalá rytmika, kompaktní zvuk - to jsou jen některé z nezpochybnitelných hodnot nahrávky, kde se úcta k tradici potkává s kreativitou.

Milan Šefl
www.rozhlas.cz

Mraky nápadů a překvapení vám bude při každém poslechu odkrývat album "Tales". Několik netradičních postupů při hraní a především úžasný cit Robert Balzar Tria a samozřejmě kytaristy Johna Abercrombieho z této desky vytvořili nádhernou kulisu nejen ke sklence cabernetu sauvignon.
Robert Balzar si sbalil svých pět švestek, čímž myslím jeho basu, Stanislava Máchu s pianem a Jiřího Slavíčka s bicími, a na mix a mastering alba odjel do Polska dodělat pokračovatele velmi úspěšné desky "Overnight". Jenže tentokrát se nejedná o desku pouhého Robert Balzar Tria, měrou větší než malou na ní totiž svými zkušenostmi a především obrovským talentem přispěl vynikající jazzový kytarista John Abercrombie. Ten už dávno kašle na to, aby jeho prsty uměli při tanci na strunách o něco větší a rychlejší triky, než dělají gymnastky a pěknou řádku let platí za kytaristu, který hraje rád bříškem pravého palce.
Co je ovšem nejdůležitejší - podobně jako Robert Balzar - jakkoli uznává moderní jazz, není jeho náplní disharmonicky těkat. Oba velmi rádi dávají důraz na melodie. John Abercrombie snad ještě více v plačtivém a melancholickém duchu. "Tales" nejsou příběhy z moderní jazzové subkultury, jak se jí mnozí bojí, když náhodou narazí v noci na ČT2 na nějaký záznam jazzového onanismu. Ne, "Tales" s naprosto klidnou hlavou vypráví příběhy nádherně harmonické, s úžasnou čistotou a vnitřním nábojem, který tomu dává pocit života, nikoli jen akademického manévrování.
Američan John Abercrombie, který spolupracoval s těmi největšími špičkami jazzu, si nahrávání evidentně užil, vždyť sám na desku přispěl hned třemi kousky. Jeho kytara má balzámový účinek a nikdy se nestane, že by vás tahal či se pustil do zběsilého sóla. Abercrombie už ví, jak na to jít, aby byl výsledek především příjemně poslouchatelný. Tím nechci zastínit Roberta Balzara, který má na svědomí zbylých pět skladeb. I on si dokáže jít za tím, co chce. Neuvěřitelný hudebník, co se směle může řadit mezi špičku evropského jazzu, opět dokázal, jak moc znamená pro současnout českou hudbu. Nejmrazivější a zároveň nejkrásnější nosná skladba celého alba, osmiminutová píseň "Night", patří k tomu nejhezčímu, co kdy Robert Balzar zatím složil. Chtěl bych ji pustit všem, co se jazzu štítí. Tohle je totiž symfonie zahraná pěti muzikanty. Sbírka melodií, několik pilířů a snad všechny nálady světa proměněné v hudební radost skrz akustickou basu.
Závěr obstarala pocta Sammy Cahnovi a Jule Styneovi - nádherná "I Fall In Love Too Easily". Deska "Tales" se lehce vymyká současné jazzové tvorbě a to je na ní to krásné, ač vyznává moderní jazzové postupy, přesto si kráčí svou cestou. Cestou, která se jasně klikatí v tom smyslu, aby pořád byla písničkou. Ano, to je to, co "Tales" vystihne asi nejlépe. Nádherná PÍSNIČKA.

Tomáš Tenkrát
www.musicserver.cz

Pravdou je, že se do redakce musicserveru příliš jazzových titulů nedostává a když k nám přece jen nějaké proniknou, pak jsou to buď reedice již osvědčených titulů, nebo novinky světového jazzu, u kterých si firma většinou slibuje, že zasáhne i širší posluchačskou obec, nebo věci, které nejsou čistě jazzové, pouze z jazzu čerpají. Novinku Robert Balzar Trio bez sebemenšího zaváhání zařadím do té druhé, a to i přesto, že se jedná o české uskupení, které ovšem na druhou stranu momentálně patří mezi to nejlepší z jazzu, čím se může naše země chlubit. Od vydání poslední desky "Alone" už uběhlo pět let, ale mohu předeslat, že čekání na nové CD "Overnight" je korunováno mimořádným zážitkem.
Dvě třetiny hudby na "Overnight" napsal Robert Balzar jako správný šéf souboru sám a zbytek skladeb patří již nějaký čas do zlatého fondu světového jazzu. Jednou takovou - "On Green Dolphin Street" od Bronislava Kapera, kterou za více jak půl století své existence nahráli ti nejslavnější jazzoví interpreti - otevírá trio celou desku. Dalšími standardy, které Robert Balzar zařadil na "Overnight", je Coltranova "Moment's Notice", kterou proslavil například i Chick Corea, a snad nejznámější "East Of The Sun", kterou můžeme znát z poslední doby například v podání Diany Krall. Vzhledem k tomu, že Robert Balzar Trio hraje jazzový mainstream, tyto starší kousky celkový obraz desky nikterak nenarušují, ba právě naopak nové Balzarovy skladby skvěle doplňují.
Co se týče novátorské stránky, "Overnight" nepřináší do jazzu nic nového a spíše čerpá z odkazu let padesátých, ovšem celkové pojetí je samozřejmě zcela moderní a poplatné dnešnímu jazzu. Nese s sebou i skvělé muzikantské výkony všech členů souboru, které mohou směle konkurovat i velkým světovým jazzovým hvězdám. Co je ovšem nejdůležitější pro tuto desku, pro celé trio a v neposlední řadě i pro posluchače - Robert Balzar a jeho trio přinášejí na scénu jazz zcela srozumitelný, jazz, který by se měl líbit nejen fanouškům žánru, ale i lidem, jimž toto hudební odvětví moc neříká. Hudba tria je založena na harmonické melodii, která bourá jakékoliv předsudky o disharmonii jazzu. Jistá dávka perfekcionismu se podepsala na zvukové stránce desky. Robert Balzar nejspíše v naší republice nenašel studio odpovídající jeho představám, a album radši nahrál ve Varšavě v Polském rozhlasu. Nutno říct, že výsledek je vskutku dokonalý - zvuk "Overnight" je dalším z řady plusů.
S největší pravděpodobností jsem vám představil letošní české jazzové album roku. "Overnight" je vskutku excelentním počinem, který má potenciál přitáhnout k jazzu více lidí, než tomu bylo v Česku doposud. Nebál bych se i tvrzení, že tato deska má šanci proniknout i daleko za hranice naší země, a tak nějak se odvážím doufat, že na další desku Robert Balzar Trio nebudeme čekat dalších pět let.

Tomáš Parkan
www.musicserver.cz

V úvodu recenze bych se všem, kteří tuto recenzi čekali mnohem dříve, rád omluvil. Bylo to způsobeno tím, že jsem se účastnil vytváření těchto stránek a celé dny seděl před pc. Mělo to ale jednu výhodu: po celý tento čas jsem poslouchal desku Overnight, o které bych si tedy dovolil napsat pár řádků.
Nejprve bych rád zmínil, že deska byla nahrána v Polsku a mám pocit, že jakmile se čeští jazzmani dostanou do jakéhokoliv kontaktu s Poláky, vzniká tím něco mimořádného. Zde šlo sice "jen" o studiovou práci, ale i tak se mi do uší dostala hudba mimořádně "čistá", emoční-náladotvorná a hlavně autorská (a to jak interpretačně, tak i kompozičně). Jednoznačný sound, kterým je deska vybavena se nese ve všech skladbách; je to ten tak příznačný sound dnešního způsobu života. Stejně zde ve 30. letech měli swing, ve 40. be bop, v 50 cool … a dnes máme tzv. contemporary jazz. Hudba odráží dobu.
Na rozdíl například od Vít Švec Tria je na této desce slyšet větší kompaktnost a deska nestojí jen na melodii a harmonii piana. Právě Balzar je typem sólisty a leadera, který určuje směr a nejen rytmicky podbarvuje ostatní spoluhráče. Navíc to dělá s grácií, což se dá slyšet ve všech skladbách, ale nejvíc mě chytlo vibrato někde ke konci Moment´s Notice a hravost s níž vplouvá do skladby Night. Takových momentů je ale na desce hodně a Balzarova vyjadřovací schopnost při sólech se jen těžko popisuje slovy a stejně tak, běžným jazykem nepopsatelná, je i komunikace mezi členy tria. Standardy On Green Dolphin Street, Moment´s Notice a East Of The Sun jsou v procesu Balzarova "umění tria" přetaveny a začleněny do celkového kontextu alba způsobem, který se zdá tak snadný a jednoduchý. Je to lehkost vypracovaná mnohaletým hraním, zkoušením a nahráváním.
Mimo nestandardně zahraných bopových standardů jsou zbývající kusy od Roberta Balzara; Lady Behind The Window, La Tendresse, Always a Night jsou balady, každá s vtipnými nápady od všech členů tria. Na tomhle faktu vlastně deska stojí a v tom je pro mě i její jedinečnost, že nejde o žádné klišé, ke kterému má podobně zvolený repertoár tendenci upadat. Nevím jestli Standa Mácha skládá nebo aranžuje, ale s jeho nápady by s tím měl začít.
Po předposlední bluesové skladbě Ben In Jam přijde uzavření alba dvou a půl minutovou variací na španělské téma: For Your Sound No.2. Nedávno jsem v jedné recenzi opěvoval zakončení desky, ale přiznám se, že poslouchat, jak kontrabasově odchází Overnight, se na české jazzové scéně jen tak neslyší a deska se tímto sólem stává zas otevřená.

Ferdinand Valent
www.jazzport.cz

Trio Roberta Balzara (1962) je mezi širším publikem známo spoluprací s těmi nejzajímavějšími současnými českými vokalisty : Yvonne Sanchez a Danem Bártou. Nadešel čas osvěžit vlastní tvorbu a vydat autorské album.
Nelze si nevšimnout, že Balzar je na tuzemském jazzovém kolbišti už dostatečně dlouho, aby se rozhodl pro správnější variantu sebeprezentace – neexhibovat, neoslňovat, a místo toho oddaně sloužit společné věci. Ta přece stojí za to: mít dokonale vyvážené, dlouhodobě sehrané a citlivě reagující trio, které zajímavým způsobem přejímá americké standardy ( úvodní On Green Dolphin Street, lehce přerytmizované téma Johna Coltranea Moment’s Notice a do houpavých pěti čtvrtek napasovanou půvabnou písničku East of the Sun) a staví proti nim vysoce kvalitní tvorbu svého leadera, jež je bez nadsázky souměřitelná.
Smyčcem hrané dlouhé tóny v Lady Behind The Window navodí konějšivou náladu, vystřídanou pak osminově cítěnou , lehounce plynoucí La Tendresse, aby tento autorský trojblok uzavřela jedna z nejkrásnějších balad domácího původu, Always. Podobný klid má i ústřední skladba disku , druhá nejdelší a zcela případně na černé klávesy zaměřená Night. Pátá z Balzarových kompozic, Ben-In-Jam (Benjamin) není žádným bezuzdným jamováním , které by vyplnilo zbytek času. Patří do skupiny slovních hříček, zde bezpochyby s přímou vazbou na privátní zázemí, jak čteme v závěrečném díkůvzdání basisty a skladatele. Jako bonbonek pak slyšíme závěrečné sólové ozvěny Rodrigova Concierta de Aranjuez, neokázalou a veskrze milou tečku za společným muzicírováním.
Nedostatek jakýchkoliv informací o okolnostech nahrávání (proběhlo ve dvou únorových dnech roku 2005 ve Varšavě!) je u Balzara už tradiční a je plně vyvážen hudební náplní, pro kterou stojí za to se po desce Overnight poohlédnout. Již dosti slov chvály bylo řečeno a napsáno o Robertových spoluhráčích, avšak v tomto výčtu důvodů, proč desku mít a protáčet opakovaně, nemůže chybět alespoň zmínka, že vynalézavým, pestře a promyšleně hrajícím pianistou je Stanislav Mácha. Jiří Slavíček pak dle potřeby parádně táhne nebo, a to je mnohem větší umění, delikátně a s citem sólisty doprovází. Oceňuji též promyšlený rozvrh tónin, napomáhající kontrastnímu působení jednotlivých kusů.
Provázely-li předchozí dvojdisk Alone vedle vřelého přijetí i určité nejasnosti se zařazením do hlasovaní, máme zde o pět let později jasného kandidáta na jazzovou nahrávku roku.

Jan Beránek
Harmonie - 08/2005

V češtině se ani nechce člověku hledat superlativy, protože kdyby ta deska byla podepsána světovými jmény, a ne: Balzar - basa, Mácha - piano, Slavíček - bicí, nikdo by nezapochyboval. A to přísahám, že jsem střízlivá, osoba veskrze soudná a kritická, jazzem spíše unavená. Kluci hrajou fantasticky!!! Ta sóla! A ten nadzvuk! Na takhle mistrovský, bravurně zvládnutý mainstream, který smrdí jazzem jako způsobem bytí a přitom si po hrstech bere krásu z klasiky, je rychlý tok dějin malý pán. Tohle je cílová páska běhu na hodně dlouhou trať.

Na domácí jazzové scéně probíhá vleklá diskuse, neznamenal-li přechod ke kompaktům, na něž lze nahrát téměř osmdesát minut hudby, vlastně ústup od promyšlenější a někdy i náročnější koncepční přípravy někdejších elpíček, kdy se na každý počin muselo dlouho čekat a pracně jej připravovat. Nastupovaly sice argumenty sloužící především přesvědčování schvalovacích orgánů, přitom však – jen tak mimochodem – mohly napomoci i zpřesnění autorského záměru. Teď tu proti sobě stojí dvě koncepce: zachycení okamžitého stavu naší jazzové scény a uvážlivější tvůrčí záměr.
Ze čtyř CD, která se objevila téměř souběžně, spojuje trio basisty Roberta Balzara vlastně oba požadavky do jednoho. Při nahrávání původně jednoho CD vznikla taková spousta materiálu, že vydavatel (série Prague Jazz česko-anglické společnosti Cube Metier) se rozhodl přinést jej pod jediným titulem na dvoudeskovém albu Alone. Spojení tří vynikajících muzikantů – s vedoucím Balzarem hrají pianista Stanislav Mácha a bubeník Jiří Slavíček – má koncepci zakořeněnou už ve své existenci: přesahuje totiž rámec klasického jazzového klavírního tria směrem k novým cestám, jaké ve světě naznačuje třeba Brad Meldau. Nadto ucelený rozhovor Balzara, Máchy a Slavíčka je tak kvalitní, že stojí za rozsáhlý záznam a může se směle postavit mezinárodní konkurenci.
Vysloveně konceptuálně je laděno CD basisty Jaromíra Honzáka Earth Life s dvěma polskými (Piotr Baron, Kuba Stankjewicz), s jedním českým (tehdy osmnáctiletý David Dorůžka) a s jedním španělským partnerem (bubeníkem Jorge Rossym, ostatně také občasným partnerem Brada Meldaua). Však také tohle album na vydání čekalo dva a půl roku: Honza je koumák, jenž každou skladbu dotahuje až do konce a pak desku pečlivě skládá do amalgámu, který má opět vlastní soudržnost a schopnost výpovědi. Jeho závěrečný duet s harfenistkou Ivanou Pokornou patří k projektům, jaké pracně a trpělivě připravovaly velké osobnosti našeho jazzu minulých dekád.
Trochu jiného druhu jsou alba dvou kytaristů. Čtyřiatřicetiletý Roman Pokorný, jehož třetí CD s názvem Blue Point vydala ARTA, představuje dnes naši špičku, mimořádně skladatelsky disponovanou. Na albu nemá jediný standard, ale přitom udržuje dostatečně pestrou paletu nálad i struktur. Pokorný umí i roste a je jen dobře, že jeho růst někdo tak systematicky zaznamenává.
Podobný dokument nabízí album třiadvacetiletého kytaristy Petra Zelenky. Vedle partnerů z poněkud starší generace, basisty Jaromíra Honzáka a bubeníka Martina Šulce, se na něm hlásí o slovo čtyřiadvacetiletý saxofonista Radek Zapadlo. Nahrávka zachycuje atmosféru startu – a tento intenzívní moment se v minulosti jen málokterému z našich jazzmanů (snad s výjimkou kdysi opravu mimořádného Junior Tria) podařilo zachytit i na zvukovém záznamu.

Lubomír Dorůžka
Autor je hudební publicista

Doby, kdy se v porevolučních dobách trh zahltil záplavou jazzových disků domácí produkce, jsou za námi: Arta, Bonton (jako dědic dvou dřívějších státních kolosů), ale i drobnější nové firmy už jsou podstatně opatrnější. To by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby "sázka na jistotu" nevedla k jisté propasti mezi jmény už zavedenými a těmi, která dnes slibně a podnětně v klubech zabydlují naši jazzovou scénu a přitom se k vlastním nahrávkám propracovávají jen horko těžko. A tak se objevuje stará praxe: občas tu místo domácích společností zaskočí aktivnější producent ze zahraničí, nejčastěji z Německa. Nahrávka tria basisty Roberta Balzara z produkce německých Jazzpoint Records je toho typickým příkladem. Kompakt nazvaný Travelling tria Roberta Balzara je vlastně první ukázkou, co můžeme v našich jazzklubech nyní slyšet od jmen, jež ještě nejsou "velká".
Označení "produkce" je přitom nutno brát střízlivě: nahrávka vznikla ve studiích Českého rozhlasu, kde se v poslední době podobné, zvukově výborné snímky rodí velmi často, za což patří Ostravě dík. Ale to, že hotový, muzikálně i technicky kvalitní snímek nenajde uplatnění u některé domácí společnosti, to už je trochu jiná otázka..."
Zahraniční producent může trochu spoléhat na proslulost české basové školy, a Roberta Balzara zařadí do vývojové linie Miroslava Vitouše a George Mráze. Plným právem. I když jde o formaci obvykle označovanou jako „klavírní trio“ (Stanislav Mácha – piano a Marek Patrman – bicí), Robert Balzar je tu opravdu hracím motorem. Koneckonců, patří mu i všech osm skladeb. V prvních dvou jako by chtěl nahradit nepřítomnost některého standardu: jeho melodie by se v době, kdy jazzová komunita čerpala z nápadů mistrů americké písničky, standardy skutečně mohly stát. V třetím čísle Thanks to Isidor to najednou jazzově přitvrdí a desetiminutové Travelling se střídáním tří- a čtyřdobého metra je už dnešní jazz par excellence. Marek Patrman má smysl pro jemný triový zvuk i potřebu občas ho zčeřit, Stanislav Mácha ukazuje ve svém dialogu ostinátní levačky s uvolněnou pravačkou v Balzarově Wintertime, že není nadarmo považován za jednoho z našich dnešních nejlepších pianistů. Ve Willy Nilly nám Robert Balzar předvede svou vynikající techniku smyčcem i smysl pro melodiku klasického bopu. Závěrečný kraťas For Your Sound už je jen pozdravem na rozloučenou od skutečného mistra. Nikoli z pouhé společenské slušnosti desku doprovodil i vysoce oceňujícím komentářem George Mráz.

Lubomír Dorůžka
Autor je hudební publicista