Pravdou je, že se do redakce musicserveru příliš jazzových titulů nedostává a když k nám přece jen nějaké proniknou, pak jsou to buď reedice již osvědčených titulů, nebo novinky světového jazzu, u kterých si firma většinou slibuje, že zasáhne i širší posluchačskou obec, nebo věci, které nejsou čistě jazzové, pouze z jazzu čerpají. Novinku Robert Balzar Trio bez sebemenšího zaváhání zařadím do té druhé, a to i přesto, že se jedná o české uskupení, které ovšem na druhou stranu momentálně patří mezi to nejlepší z jazzu, čím se může naše země chlubit. Od vydání poslední desky "Alone" už uběhlo pět let, ale mohu předeslat, že čekání na nové CD "Overnight" je korunováno mimořádným zážitkem.
Dvě třetiny hudby na "Overnight" napsal Robert Balzar jako správný šéf souboru sám a zbytek skladeb patří již nějaký čas do zlatého fondu světového jazzu. Jednou takovou - "On Green Dolphin Street" od Bronislava Kapera, kterou za více jak půl století své existence nahráli ti nejslavnější jazzoví interpreti - otevírá trio celou desku. Dalšími standardy, které Robert Balzar zařadil na "Overnight", je Coltranova "Moment's Notice", kterou proslavil například i Chick Corea, a snad nejznámější "East Of The Sun", kterou můžeme znát z poslední doby například v podání Diany Krall. Vzhledem k tomu, že Robert Balzar Trio hraje jazzový mainstream, tyto starší kousky celkový obraz desky nikterak nenarušují, ba právě naopak nové Balzarovy skladby skvěle doplňují.
Co se týče novátorské stránky, "Overnight" nepřináší do jazzu nic nového a spíše čerpá z odkazu let padesátých, ovšem celkové pojetí je samozřejmě zcela moderní a poplatné dnešnímu jazzu. Nese s sebou i skvělé muzikantské výkony všech členů souboru, které mohou směle konkurovat i velkým světovým jazzovým hvězdám. Co je ovšem nejdůležitější pro tuto desku, pro celé trio a v neposlední řadě i pro posluchače - Robert Balzar a jeho trio přinášejí na scénu jazz zcela srozumitelný, jazz, který by se měl líbit nejen fanouškům žánru, ale i lidem, jimž toto hudební odvětví moc neříká. Hudba tria je založena na harmonické melodii, která bourá jakékoliv předsudky o disharmonii jazzu. Jistá dávka perfekcionismu se podepsala na zvukové stránce desky. Robert Balzar nejspíše v naší republice nenašel studio odpovídající jeho představám, a album radši nahrál ve Varšavě v Polském rozhlasu. Nutno říct, že výsledek je vskutku dokonalý - zvuk "Overnight" je dalším z řady plusů.
S největší pravděpodobností jsem vám představil letošní české jazzové album roku. "Overnight" je vskutku excelentním počinem, který má potenciál přitáhnout k jazzu více lidí, než tomu bylo v Česku doposud. Nebál bych se i tvrzení, že tato deska má šanci proniknout i daleko za hranice naší země, a tak nějak se odvážím doufat, že na další desku Robert Balzar Trio nebudeme čekat dalších pět let.
Tomáš Parkan
Trio Roberta Balzara (1962) je mezi širším publikem známo spoluprací s těmi nejzajímavějšími současnými českými vokalisty : Yvonne Sanchez a Danem Bártou. Nadešel čas osvěžit vlastní tvorbu a vydat autorské album.
Nelze si nevšimnout, že Balzar je na tuzemském jazzovém kolbišti už dostatečně dlouho, aby se rozhodl pro správnější variantu sebeprezentace – neexhibovat, neoslňovat, a místo toho oddaně sloužit společné věci. Ta přece stojí za to: mít dokonale vyvážené, dlouhodobě sehrané a citlivě reagující trio, které zajímavým způsobem přejímá americké standardy ( úvodní On Green Dolphin Street, lehce přerytmizované téma Johna Coltranea Moment’s Notice a do houpavých pěti čtvrtek napasovanou půvabnou písničku East of the Sun) a staví proti nim vysoce kvalitní tvorbu svého leadera, jež je bez nadsázky souměřitelná.
Smyčcem hrané dlouhé tóny v Lady Behind The Window navodí konějšivou náladu, vystřídanou pak osminově cítěnou , lehounce plynoucí La Tendresse, aby tento autorský trojblok uzavřela jedna z nejkrásnějších balad domácího původu, Always. Podobný klid má i ústřední skladba disku , druhá nejdelší a zcela případně na černé klávesy zaměřená Night. Pátá z Balzarových kompozic, Ben-In-Jam (Benjamin) není žádným bezuzdným jamováním , které by vyplnilo zbytek času. Patří do skupiny slovních hříček, zde bezpochyby s přímou vazbou na privátní zázemí, jak čteme v závěrečném díkůvzdání basisty a skladatele. Jako bonbonek pak slyšíme závěrečné sólové ozvěny Rodrigova Concierta de Aranjuez, neokázalou a veskrze milou tečku za společným muzicírováním.
Nedostatek jakýchkoliv informací o okolnostech nahrávání (proběhlo ve dvou únorových dnech roku 2005 ve Varšavě!) je u Balzara už tradiční a je plně vyvážen hudební náplní, pro kterou stojí za to se po desce Overnight poohlédnout. Již dosti slov chvály bylo řečeno a napsáno o Robertových spoluhráčích, avšak v tomto výčtu důvodů, proč desku mít a protáčet opakovaně, nemůže chybět alespoň zmínka, že vynalézavým, pestře a promyšleně hrajícím pianistou je Stanislav Mácha. Jiří Slavíček pak dle potřeby parádně táhne nebo, a to je mnohem větší umění, delikátně a s citem sólisty doprovází. Oceňuji též promyšlený rozvrh tónin, napomáhající kontrastnímu působení jednotlivých kusů.
Provázely-li předchozí dvojdisk Alone vedle vřelého přijetí i určité nejasnosti se zařazením do hlasovaní, máme zde o pět let později jasného kandidáta na jazzovou nahrávku roku.
Jan Beránek
Harmonie - 08/2005
V úvodu recenze bych se všem, kteří tuto recenzi čekali mnohem dříve, rád omluvil. Bylo to způsobeno tím, že jsem se účastnil vytváření těchto stránek a celé dny seděl před pc. Mělo to ale jednu výhodu: po celý tento čas jsem poslouchal desku Overnight, o které bych si tedy dovolil napsat pár řádků.
Nejprve bych rád zmínil, že deska byla nahrána v Polsku a mám pocit, že jakmile se čeští jazzmani dostanou do jakéhokoliv kontaktu s Poláky, vzniká tím něco mimořádného. Zde šlo sice „jen“ o studiovou práci, ale i tak se mi do uší dostala hudba mimořádně "čistá", emoční-náladotvorná a hlavně autorská (a to jak interpretačně, tak i kompozičně). Jednoznačný sound, kterým je deska vybavena se nese ve všech skladbách; je to ten tak příznačný sound dnešního způsobu života. Stejně zde ve 30. letech měli swing, ve 40. be bop, v 50 cool … a dnes máme tzv. contemporary jazz. Hudba odráží dobu.
Na rozdíl například od Vít Švec Tria je na této desce slyšet větší kompaktnost a deska nestojí jen na melodii a harmonii piana. Právě Balzar je typem sólisty a leadera, který určuje směr a nejen rytmicky podbarvuje ostatní spoluhráče. Navíc to dělá s grácií, což se dá slyšet ve všech skladbách, ale nejvíc mě chytlo vibrato někde ke konci Moment´s Notice a hravost s níž vplouvá do skladby Night. Takových momentů je ale na desce hodně a Balzarova vyjadřovací schopnost při sólech se jen těžko popisuje slovy a stejně tak, běžným jazykem nepopsatelná, je i komunikace mezi členy tria. Standardy On Green Dolphin Street, Moment´s Notice a East Of The Sun jsou v procesu Balzarova „umění tria“ přetaveny a začleněny do celkového kontextu alba způsobem, který se zdá tak snadný a jednoduchý. Je to lehkost vypracovaná mnohaletým hraním, zkoušením a nahráváním.
Mimo nestandardně zahraných bopových standardů jsou zbývající kusy od Roberta Balzara; Lady Behind The Window, La Tendresse, Always a Night jsou balady, každá s vtipnými nápady od všech členů tria. Na tomhle faktu vlastně deska stojí a v tom je pro mě i její jedinečnost, že nejde o žádné klišé, ke kterému má podobně zvolený repertoár tendenci upadat. Nevím jestli Standa Mácha skládá nebo aranžuje, ale s jeho nápady by s tím měl začít.
Po předposlední bluesové skladbě Ben In Jam přijde uzavření alba dvou a půl minutovou variací na španělské téma: For Your Sound No.2. Nedávno jsem v jedné recenzi opěvoval zakončení desky, ale přiznám se, že poslouchat, jak kontrabasově odchází Overnight, se na české jazzové scéně jen tak neslyší a deska se tímto sólem stává zas otevřená.
Ferdinand Valent
Přeci jenom jste si nechali ujít křest CD Overnight od Robert Baclar Tria v Lucerna Music Baru? Tak o tom, jaká byla atmosféra, hosté a samotné Trio, s Janem Srbeným.
Trio Roberta Balcara je složeno z výborných muzikantů, což samozřejmě dokázali i na tomto křtu, ba co víc, věřím, že koho zlákala pouze účast pěveckých hostů , si domů odnášel skvělý zážitek i z těchto tří pánů.
Hosté (Dan Bárta a Yvonne Sánchez) byli třešničkou na dortu, a kdo je zná pouze z CD, by si je měl poslechnout na živo. Zejména při přídavcích všichni excelovali. Dan a Yvonne se tak rozjeli, že po skončení skladby koukali až vyjeveně, co se jim to povedlo. Jak na jiné planetě (planeta Jazz?). Pokud nemáte hluboko do kapsy, podle toho co jsem slyšel, můžu Overnight jen doporučit. Ještě lepší variantou bude zajít na koncert. Českého moderního jazzu není mnoho, a proto si jej važme.
Lucerna Music Bar není typickou jazzovou scénou, ale občas hostí známá jazzová esa. Snad i proto bylo zajímavé sledovat boj o židle u stolečků, na kterých nebylo napsáno "reservé". Od baru bohužel vycházel neustálý hluk, tudíž kdo nestál mezi "mladými" kousek od pódia, nemohl si řádně užít sóla Roberta Balcara ,protože je prostě neslyšel.
Pokud Vás mrzí, že jste koncert zmeškali, nevěste hlavu. Na webových stránkách Tria najdete seznam akcí, kde provozují svoji muziku, a to jak sami, tak s Yvonnou Sánchez, Danem Bártou nebo v seskupení Entropicture.
Jan Srbený
Na třetí album jazzového tria kontrabasisty Roberta Balzara (dále hrají Stanislav Mácha, piano, Jiří Slavíček, bicí) jsme čekali pět let, ale stálo to za to. Je výsledkem „polské cesty“ tria, celé bylo natočeno ve Varšavě v Polském rozhlase. Devět skladeb CD, většinou od samotného Balzara (plus tři americké standardy), nabízí tu nejkvalitnější podobu současného mainstreamového, lehce srozumitelného i melodického jazzu. Nakonec u kapely, která často spolupracuje i s hvězdami současného popjazzu - zpěváky Yvonne Sanchezovou a Danem Bártou - to ani nepřekvapuje.
Právo - 23. 06. 2005
Robert Balzar Trio nejspíš není nutno představovat, ale kdyby přece jen někdo nevěděl, krátce tak učiním. Hlavní postavou tohoto jazzového uskupení je pochopitelně basista Robert Balzar a dalšími členy jsou bubeník Jiří Slavíček a pianista Stanislav Mácha. Všichni tito hudebníci jsou zároveň motorem doprovodné skupiny Dana Bárty Illustratosphere a skupiny, se kterou hraje Yvonne Sanchez. Tato grupa má za sebou už dvě alba "Alone" a "Travelling", která nezůstala bez povšimnutí ani v zahraničí. Nicméně od vydání "Alone" uplynulo již pět let, a proto není divu, že na novou desku "Overnight" se čekalo s velkým napětím, což ostatně potvrdil i velice slušně zaplněný Lucerna Music Bar.
Robert Balzar a jeho souputníci bez nějakých velkých ceremonií nastoupili na pódium a začali předvádět svůj hudební um. V první půli večera hráli především vlastní skladby, zatímco druhá půlka patřila spíše jazzovým standardům. Od úvodní svižnější skladby se přesunuli k pomalejší, dalo by se napsat přemýšlivější, ale zároveň velice romantické kompozici, ve které dominoval výborný klavír Stanislava Máchy, pronikající až do nitra duše. Robert Balzar Trio pravidelně střídali rytmy a nenechávali diváky se nudit. Další rychlejší skladba se nesla v područí bubeníka Jiřího Slavíčka, který téměř neslyšitelné sólo vygradoval až do bubenické extáze. V Lucerna Music Baru panovala skvělá atmosféra a diváci se nestyděli projevit svou radost i během sól, a nikoli jen po nich. Třetí skladba byla završena famózním sólem Roberta Balzara, jehož basu bohužel nechali zvukaři možná až příliš staženou, ale snad to byl záměr.
Po čtvrté písni, kde RBT předváděli dokonalou harmonii melodie a rytmu, přišel na scénu Dan Bárta a svým výborným zpěvem dal hudbě tria další rozměr. Nutno napsat, že ve chvíli, kdy se rozezněl jeho prolog bez nástrojů v podobě "Here Top Of The mountain", rázem panovalo v Lucerně téměř až nábožné ticho, ve kterém by vedle Bártova zpěvu byl i špendlík spadnuvší na zem slyšet. Za dokonalého souznění pak dohráli tuto skladbu, po které následoval křest CD "Overnight".Kmotry tohoto CD nemohla být snad jiná dvojice než Dan Bárta a Yvonne Sanchez a jakmile byla novinka náležitě polita šampaňským, respektive sektem, abychom neurazili fajnšmekry, Robert Balzar Trio se opět chopili nástrojů a ve swingové klasice pokračovali dál v koncertu, ovšem ne na dlouho, protože zakrátko následovala přestávka.
V druhé půlce výborného koncertu uvolnil Dan Bárta místo za mikrofonem Yvonne Sanchez, s níž přišla do Lucerna Music Baru klasika v podobě jazzových standardů, ve kterých bylo možno zaslechnout i fragment písničky Diany Krall. Svižná a tančící Yvonne Sanchez stejně jako Dan Bárta doplňovala vynikající muzikantské umění tria. Ve spíše jazzové úpravě zazněla také swingová klasika Duke Ellingtona "Do Nothin' Till You Hear From Me" a závěr koncertu patřil už čistě Robertu Balzarovi a jeho triu, které v těchto chvílích působilo velice kompaktním dojmem. Pomalejší, téměř by se dalo říct na skladbou na dobrou noc ukončili oficiální část koncertu. Ovšem pochopitelně je obecenstvo bez přídavků domů nepustilo. Na scénu Lucerna Music Baru se ovšem nevrátilo trio, nýbrž kvintet - tedy Robert Balzar Trio společně s oběma zpěváky a společně rozehráli excelentní finále celého večera.
Křest nové desky Robert Balzar Trio se skutečně vyvedl. Dovolím si napsat, a zcela jistě ne neprávem, že koncert, který předvedli, dosahoval světové úrovně. Jedinou chybičkou byl poměrně pozdní začátek, který měl za následek to, že lidé začali odcházet ještě před přídavky, a to byla určitě škoda. Jinak ale koncert neměl chybu, což ostatně hojnou mírou ocenili i diváci v Lucerna Music Baru.
Robert Balzar Trio, Lucerna Music Bar, Praha, 7.6.2005
Tomáš Parkan
www.musicserver.cz - 09. 06. 2005
V češtině se ani nechce člověku hledat superlativy, protože kdyby ta deska byla podepsána světovými jmény, a ne: Balzar - basa, Mácha - piano, Slavíček - bicí, nikdo by nezapochyboval. A to přísahám, že jsem střízlivá, osoba veskrze soudná a kritická, jazzem spíše unavená. Kluci hrajou fantasticky!!! Ta sóla! A ten nadzvuk! Na takhle mistrovský, bravurně zvládnutý mainstream, který smrdí jazzem jako způsobem bytí a přitom si po hrstech bere krásu z klasiky, je rychlý tok dějin malý pán. Tohle je cílová páska běhu na hodně dlouhou trať.
Petra Konrádová
Reflex - 02.06.2005
Toto CD je bezesporu vyjímečná deska. Trio Roberta Balzara patří již dlouhá léta ke stálicím našeho jazzového nebe. A touto deskou to jen potvrzují. Všichni členové jsou mimořádně zdatní hudebníci což dokazují nejen na této desce, ale především na koncertních podiích, kde podávají zcela mimořádné výkony. Jejich překrásný a emotivní styl hraní jakoby umocňoval náladu celé desky kdesi v jiné sféře našeho chápání, všechny skladby jsou natolik inteligentní, že se musí líbit asi každému kdo si tuto desku poslechne. Výběr skladeb je velice zajímavý, hned ta první (Alone) najdete ji v trochu pozměněné verzi na CD Dana Bárty Illustratosphera pod názvem Divení, objevují se tu vedle sebe skladby (zřejmě výhradního autora tria) Roberta Balzara a předních světových jazzových (Miles) i klasických (Gerschwin) autorů. Co se však dá desce vytknout je skutečnost, že se na ní neobjevuje kamarád všech tří hudebníků Dan Bárta co by zpěvák, ačkoli se objevuje spolu s Ivonne Sanchez právě na koncertech zmiňovaného tria. Snad na příští desce. Toto album, bych však doporučoval především mladým posluchačům, je totiž koncipováno především pro ně.
Zbyněk Popovský
Robert Balzar: Alone, 2CD. Vydala firma Cube Metier
Tři roky prý bylo připravováno a pak během letoška nahráno první album Yvonne Sanchez, zpěvačky, která už dnes patří k prostředí pražských jazzklubů. Její otec je Kubánec, matka Polka. V Polsku začínala na bicí a na perkuse, v Německu to zkoušela s baskytarou. Ale roku 1994 přišla do Prahy, a až tady začala zpívat. Na zájezdu do Německa s Najponkem uměla jen tři standarty, ale nějak se nahrály a Yvonne ke svému překvapení zjistila, že zpívat může i samouk. Následovala léta učednická a tovaryšská v pražských klubech - o těch však referovala jen anglická Prague Post
Mezitím si Yvonne občas zazpívala i jinde:v Izraeli, Portugalsku, v Francii, na Kubě, v Rusku, Indonésii nebo v Brazílii. A teď, zhruba o osm let později, je tady album s názvem Invitation, na kterém Yvonne Sanchez doprovází basista Robert Balzar. Začne to dokonale znělým basovým pizzicatem s krásným dozníváním, po němž do klavíru nastoupí hlas stejně znělý a tak nosný, jaký u nás neslýcháme často. Sanchez bez manýr vypráví texty klasických balad (Old Devil Moon, Invitation, Lover Man), kde může hlas volně vyznívat a občas si vyhrát s prolamovanými tóny. Jedinou vlastní skladbou latinského typu (Feitico de Irena) projde Yvonne s latinsky nezbytným srdcem, ale bez trhání opon. A barvu neztrácí ani v rychlejších tempech, která mají navíc pěkný odpich (In a Mellow Tone, I'll Remember April, My Romance s hezkým deedeebridgewaterským scatem). Její samouctví vede občas k objevům, které by standartní muzikanty asi stěží napadly:v The Way You Look Tonight nebo v Monkově Well You Needn't "přeorají" její změny temp jednotlivých pasáží celou struktru skladby. Ale je to překvapující i příjemné osvěžení, svědčí, že Yvonne nekopíruje jiné zpěvačky a muziku bere jaksi v celku. Na úspěchu alba má nemalý podíl i doprovod:vynalézavost Stanislava Máchy u piana, kteří hýří nápady, takže například Yvoninu latinu proloží malým bachovským interludiem. Zvuková plnost Balzarova kontrabasu odpovídá znělosti zpěvaččina hlasu, Jiří Slavíček u bicích je decentní, ale vždy na svém místě. A jako hosté si tu v sólech zahrají i tenorsaxofonista Radek Zapadlo, trombonista Filip Jelínek a kytarista Ernesto Chuecos. Stálo za to, počkat si na takový debut tři roky.
Lubomír Dorůžka
Autor je hudební publicista
Yvonne Sanchez: Invitation, CD, 66 minut. Vydala firma Cube Metier
Debutové album Invitation obsahuje na více než hodinové ploše třináct skladeb a Yvonne je na něm muzikantsky doprovázena triem Roberta Balzara, jenž ho spolu se zpěvačkou i produkoval. Kromě klasik od Duke Ellingtona (In A Mellow Tone), Horace Silvera (Nica's Dream), Thelonia Monka (Well You Needn't) a Antonia Carlose Jobima (Dindi) se jedenkrát představuje i autorsky (Feitico de Irena). Je velká škoda, že Yvonne Sanchez nevlastní český, ale německý pas. Bez ohledu na hudební žánr bychom totiž nemuseli závidět ženské latinskoamerické hvězdy ostatním zemím. Invitation, ať už si ji však za mateřskou bude přisvojovat kdokoli, patří k těm nejlepším nahrávkám, které nám jazzová hudba v letošním roce dala
Houser - 17. 07. 2002
Doby, kdy se v porevolučních dobách trh zahltil záplavou jazzových disků domácí produkce, jsou za námi: Arta, Bonton (jako dědic dvou dřívějších státních kolosů), ale i drobnější nové firmy už jsou podstatně opatrnější. To by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby „sázka na jistotu“ nevedla k jisté propasti mezi jmény už zavedenými a těmi, která dnes slibně a podnětně v klubech zabydlují naši jazzovou scénu a přitom se k vlastním nahrávkám propracovávají jen horko těžko. A tak se objevuje stará praxe: občas tu místo domácích společností zaskočí aktivnější producent ze zahraničí, nejčastěji z Německa. Nahrávka tria basisty Roberta Balzara z produkce německých Jazzpoint Records je toho typickým příkladem. Kompakt nazvaný Travelling tria Roberta Balzara je vlastně první ukázkou, co můžeme v našich jazzklubech nyní slyšet od jmen, jež ještě nejsou "velká".
Označení "produkce" je přitom nutno brát střízlivě: nahrávka vznikla ve studiích Českého rozhlasu, kde se v poslední době podobné, zvukově výborné snímky rodí velmi často, za což patří Ostravě dík. Ale to, že hotový, muzikálně i technicky kvalitní snímek nenajde uplatnění u některé domácí společnosti, to už je trochu jiná otázka ...
Zahraniční producent může trochu spoléhat na proslulost české basové školy, a Roberta Balzara zařadí do vývojové linie Miroslava Vitouše a George Mráze. Plným právem. I když jde o formaci obvykle označovanou jako „klavírní trio“ (Stanislav Mácha – piano a Marek Patrman – bicí), Robert Balzar je tu opravdu hracím motorem. Koneckonců, patří mu i všech osm skladeb. V prvních dvou jako by chtěl nahradit nepřítomnost některého standardu: jeho melodie by se v době, kdy jazzová komunita čerpala z nápadů mistrů americké písničky, standardy skutečně mohly stát. V třetím čísle Thanks to Isidor to najednou jazzově přitvrdí a desetiminutové Travelling se střídáním tří- a čtyřdobého metra je už dnešní jazz par excellence. Marek Patrman má smysl pro jemný triový zvuk i potřebu občas ho zčeřit, Stanislav Mácha ukazuje ve svém dialogu ostinátní levačky s uvolněnou pravačkou v Balzarově Wintertime, že není nadarmo považován za jednoho z našich dnešních nejlepších pianistů. Ve Willy Nilly nám Robert Balzar předvede svou vynikající techniku smyčcem i smysl pro melodiku klasického bopu. Závěrečný kraťas For Your Sound už je jen pozdravem na rozloučenou od skutečného mistra. Nikoli z pouhé společenské slušnosti desku doprovodil i vysoce oceňujícím komentářem George Mráz.
Lubomír Dorůžka
Autor je hudební publicista
Robert Balzar: Travelling, CD, 51 minut. Vydala firma Jazzpoint Records
Na domácí jazzové scéně probíhá vleklá diskuse, neznamenal-li přechod ke kompaktům, na něž lze nahrát téměř osmdesát minut hudby, vlastně ústup od promyšlenější a někdy i náročnější koncepční přípravy někdejších elpíček, kdy se na každý počin muselo dlouho čekat a pracně jej připravovat. Nastupovaly sice argumenty sloužící především přesvědčování schvalovacích orgánů, přitom však – jen tak mimochodem – mohly napomoci i zpřesnění autorského záměru. Teď tu proti sobě stojí dvě koncepce: zachycení okamžitého stavu naší jazzové scény a uvážlivější tvůrčí záměr.
Ze čtyř CD, která se objevila téměř souběžně, spojuje trio basisty Roberta Balzara vlastně oba požadavky do jednoho. Při nahrávání původně jednoho CD vznikla taková spousta materiálu, že vydavatel (série Prague Jazz česko-anglické společnosti Cube Metier) se rozhodl přinést jej pod jediným titulem na dvoudeskovém albu Alone. Spojení tří vynikajících muzikantů – s vedoucím Balzarem hrají pianista Stanislav Mácha a bubeník Jiří Slavíček – má koncepci zakořeněnou už ve své existenci: přesahuje totiž rámec klasického jazzového klavírního tria směrem k novým cestám, jaké ve světě naznačuje třeba Brad Meldau. Nadto ucelený rozhovor Balzara, Máchy a Slavíčka je tak kvalitní, že stojí za rozsáhlý záznam a může se směle postavit mezinárodní konkurenci.
Vysloveně konceptuálně je laděno CD basisty Jaromíra Honzáka Earth Life s dvěma polskými (Piotr Baron, Kuba Stankjewicz), s jedním českým (tehdy osmnáctiletý David Dorůžka) a s jedním španělským partnerem (bubeníkem Jorge Rossym, ostatně také občasným partnerem Brada Meldaua). Však také tohle album na vydání čekalo dva a půl roku: Honza je koumák, jenž každou skladbu dotahuje až do konce a pak desku pečlivě skládá do amalgámu, který má opět vlastní soudržnost a schopnost výpovědi. Jeho závěrečný duet s harfenistkou Ivanou Pokornou patří k projektům, jaké pracně a trpělivě připravovaly velké osobnosti našeho jazzu minulých dekád.
Trochu jiného druhu jsou alba dvou kytaristů. Čtyřiatřicetiletý Roman Pokorný, jehož třetí CD s názvem Blue Point vydala ARTA, představuje dnes naši špičku, mimořádně skladatelsky disponovanou. Na albu nemá jediný standard, ale přitom udržuje dostatečně pestrou paletu nálad i struktur. Pokorný umí i roste a je jen dobře, že jeho růst někdo tak systematicky zaznamenává.
Podobný dokument nabízí album třiadvacetiletého kytaristy Petra Zelenky. Vedle partnerů z poněkud starší generace, basisty Jaromíra Honzáka a bubeníka Martina Šulce, se na něm hlásí o slovo čtyřiadvacetiletý saxofonista Radek Zapadlo. Nahrávka zachycuje atmosféru startu – a tento intenzívní moment se v minulosti jen málokterému z našich jazzmanů (snad s výjimkou kdysi opravu mimořádného Junior Tria) podařilo zachytit i na zvukovém záznamu.
Lubomír Dorůžka
Autor je hudební publicista
MF DNES - 20. 02. 2001